Myslíte si, že ještě existuje hodně lidí, kteří by si přáli mít automobil, ale nemají na to peníze? Já si myslím, že hlavně mezi ty lidi patřím já. Já si opravdu hodně přeji mít automobil, ale jak už je známo a celá rodina to ví, že já ho mít nemůžu. A to hlavně ze zdravotních důvodů, kdy mi často vypadává cit v ruce a ještě navíc na pravé oko šilhám, takže je to velice smutné, protože já už jsem se musela smířit s tím, že vlastně nikdy automobil mít nebudu. A je to pro mě velice hrozné, protože jako dospívající jsem velice se těšila, až budu moct řídit a budu mít řidičské oprávnění, a to hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla rozvážet poštu a nebo pizzu.
To byl vždycky můj sen. Nebo že bych také mohla být taxikářka? Protože už jako malá holka a jako dospívající jsem už také řídila, a to jenom s kamarády, i když mi bylo třeba jenom patnáct nebo šestnáct let, vždycky jsme řídili na takových odlehlých silnicích, kde nás samozřejmě nikdo nechytl. A dělali jsme to takhle asi dva roky a já jsem si byla jistá, že řídím opravdu perfektně. Myslím si, že by opravdu nikdo nepoznal, že už řídím celé dva roky a že jsem opravdu šikovná. Jenomže jak už to tak bývá, tak jsem měla úraz, ale nebyl to úraz kvůli autu, ale bylo to na kole. Já jsem si tam zpřetrhala na levé ruce nějaké vazy a ještě jsem měla poškozenou hlavu, takže to nakonec dopadlo tak, že i když ruku vám není v pořádku, ale tak dvakrát nebo třikrát denně mi v ní vypadne cit, že vůbec v ní nic neudržím.
Takže kolikrát mi i vypadne sklenička. Je to docela hrozné, protože i psaní na počítači nebo i psaní na papír tužkou mi dělá veliké problémy. I ve škole mě to opravdu hodně obtěžovalo a dokonce nemůžu vykonávat šedesát procent typu zaměstnání, protože když budu mít něco v ruce a náhodou mi to spadne a rozbije se to, tak to bude samozřejmě veliký problém. Ještě uvidím, jestli se s tím něco dá dělat operativně, že bych potom mohla mít konečně automobil, ale vidím to zatím černě.
